Úvod   >   Vodáctví   >   Rok 2001 až 2010   >   Tara 2007

Tara 2007

          

 Kompletní fotogalerie

Chorvatsko - Bosna a Hercegovina - Černá Hora

12. - 25. květen 2007

V sobotu 12. května jsme se v sedm hodin ráno sešli v Horní Bříze a vyčkali příjezd nám už známého a osvědčeného autobusu Mercedes, který pro nás i s řidičem Michalem vypravila cestovní kancelář Šumava Tour. Po naložení veškerého materiálu a vybavení jsme vyrazili. Cestou jsme se ještě zastavili v Husinci, kde jsme vyzvedli Zdeňka Pluhaře, a pak už se vydali rovnou k hranicím. Ve 13:00 jsme přejeli v Halámkách rakouské hranice, odkud nás čekala dlouhá cesta přes Vídeň a Graz do  Mariboru ve Slovinsku. Dále jsme zamířili přes chorvatský Záhřeb do Slunji, kde jsme v noci postavili stany na místním přírodním koupališti u řeky Korany. Byli jsme mile překvapeni zjištěním, že pod dřevěným přístřeškem se nachází funkční lednice a elektrické osvětlení. Pravda je, že elektrická instalace vypadala silně podezřele. V neděli po přespání jsme zajeli na prohlídku Plitvických jezer, kde jsme si připomněli scény z filmu Poklad na stříbrném jezeře, a zavzpomínali tak na mládí. Zpestřením dne se stala honička se strážci parku o bezplatný vstup do něj, méně pak potěšila řidičova ztráta dokladů a peněz.  Večer pak proběhl ve znamení volné zábavy. V pondělí po snídani jsme nafoukli lodě a vyrazili na řeku. Ze Slunji do  Veljunju jsme splouvali nádherným úsekem Korany, bohatým na místy i přes metr vysoké stupně. Noc jsme strávili na travou bohatě porostlé louce. Kousek odtud vedl přes řeku široko daleko jediný most, na který bych se ovšem neodvážil vstoupit, neboť byl dřevěný a očividně přesluhoval. Domorodci ho ale přesto opatrně přejížděli auty, a most kupodivu vydržel. Druhý den jsme se sbalili a vydali na cestu k Morači. Jeli jsme přes Split a Dubrovník, poté jsme po pobřeží překonali malý kousek územím Bosny a Hercegoviny, a noc nás zastihla v  Bjele u Boky Kotorské. Po delším hledání jsme skončili v kempu a přespali ve stanech.  Ráno jsme se vykoupali v Jadranu, pojedli, spáchali hygienu v sociálkách a na tureckém záchodě, a v 10:00 jsme přepluli trajektem z Kamenari do Lepetane. Následně jsme opustili pobřeží a  průsmykem přes hory ve výšce až 1200 metrů jsme dojeli do Podgorice, kde jsme zastavili na nákup a gáblík. Z Podgorice to byl už jenom kousek do Morače, kde jsme se ubytovali v campu pod klášterem. Jelikož jsme dorazili za brzkého podvečera, měli jsme ještě čas založit požár v ohništi u řeky a strávit zbytek večera u ohně zpěvem a hraním na kytaru. Ve čtvrtek ráno jsme sjeli asi sedmnáctikilometrový úsek z  Demirovacu do Bioče, na kterém nás překvapila zima, bouřka a déšť. Po návratu do campu jsme se osušili, převlékli a usedli v restauraci u Miljana Daniloviče, kde jsme oslavili narozeniny Lucky a našeho řidiče Michala. Miljan nám připravil vynikající vepřové na rožni, byl však evidentně vyveden z míry naším střízlivým odhadem předpokládané pivní konzumace. Nicméně těch sto kousků sehnal, takže ani žízní jsme netrpěli. Přišla taky chvilka našeho Jirky Beneše (Doktorula), který se začal silně (až trocha násilně) družit s Miljanem. Chvíli trvalo, než ho kluci uklidnili, a byl to od nich dosti heroický výkon (viz fotogalerii). Vše ale nakonec proběhlo v pohodě a v půl čtvrté ráno jsme už byli všichni v limbu. Každý si našel svoje doupě: Ten ve stanu, ten pod celtou, někdo v chatce a někdo zas v autobusu. Ráno jsme vzhledem k počasí a prožité noci usoudili, že místo sjíždění horního úseku Morače (WW IV-V) bude rozumnější věnovat se kultuře a historii, což znamenalo návštěvu místního kláštera. Rozloučili jsme se proto s Miljanem, poděkovali za péči, a šli na prohlídku. Po ní jsme se přesunuli do  Žabljaku v NP Durmitor, kde nás čekal hlavní cíl naší cesty - řeka TARA. Po chvilce hledání campingu si nás odchytil místní podnikatel a vlastník  autocampu Mlinski Potok Šamšal Mina a nabídl nám ubytování. Pronajal nám plně vybavenou chatu, která se kvůli počasí stala naším domovem na zbytek pátku a celý víkend. Oteplovat se mělo začít až příští týden, tak jsme sjezd Tary raději odložili na pondělí. Po sobotní  vycházce do přírody a za kulturou skončila většina vodáků v místní  hospodě na večeři a degustaci místních specialit. Návrat na chatu byl pak docela veselý. Nedělní vstávání bylo ve znamení uplynulé noci, což některým lidem činilo nemalé problémy. V průběhu dne se pak zabalila nejnutnější  výbava a šla se vyrovnat hladina alkoholu. V pondělí ráno jsme se rozloučili s Minou a svezli se k Taře. Na místo startu, bývalé vaziště vorů, jsme jeli asi tři kilometry proti proudu řeky od mostu přes řeku, který je nejvýznačnějším orientačním bodem v oblasti. Tam jsme také zaplatili rangerovi poplatek za splouvání řeky.  Nasedli jsme do lodí a vydali se na trasu. Čekala nás plavba do campu Radovan Luka. Po příjezdu jsme museli zalepit díru na pravém buřtu raftu, který nám ucházel. Večer nás sice překvapila silná bouřka, ale druhý den se počasí značně zlepšilo. Zbylý úsek do Ščepan Polje jsme absolvovali v nádherných peřejích, kolem provázkového vodopádu a jiných zajímavostí, s cílem v bezcelním pásmu mezi Černou Horou a Bosnou a Hercegovinou. Odtud jsme se dostali až po pár hodinách vysvětlování problému kolem jakéhosi „putěvného listu“. Když se náčelník bosenských celníků ubezpečil, že z nás žádný úplatek nedostane, pustil nás dál. Časová ztráta způsobila, že jsme museli přespat v motelu Relax nedaleko Konjicu. I když někteří s cenou moc svolní nebyli, vyspat se zas jednou v povlečené posteli každému jenom prospělo. Na to, že jsme tam dorazili po půlnoci, byl personál kupodivu velice ochotný a vstřícný, a poplatek 12 € také nebylo smrtelných. Ve středu ráno jsme se přesunuli k Neretvě. Přístup k řece jsme objevili u informační tabule Badžo-Raftu, kde jsme zahlédli i upozornění na nebezpečí min. Nafoukli jsme čluny i rafty, a vyrazili. Konečně jsme si užili i sluníčko, i když v kaňonu moc teplo nebylo. Oko každého z nás každopádně potěšila jeho nesmírná krása. Třešničkou na dortu pak byla soutěska na konci kaňonu, a peřeje, které jsme sjížděli jenom na raftech. Odpoledne po dojezdu jsme vyrazili na cestu k moři. Vpodvečer jsme se zastavili v  Mostaru na prohlídku města. I když se tu dalo do pořádku mnoho baráků, jizvy po občanské válce jsou vidět na každém kroku i teď, po deseti letech. Po prohlídce města jsme pokračovali dál k moři, kde jsme se ubytovali v  campu za Splitem. Po ranním  koupání a snídani jsme pokračovali do Mariboru, kde jsme strávili poslední večer na území bývalé Jugoslávie. V pátek ráno jsme sbalili stany, udělali hromadné  foto a čekala nás už jenom cesta domů. Večer nám v hospodě v Horní Bříze Víťa stáhl fotky ze všech foťáků, a já, Lucka a Pinán jsme odjeli domů do Prahy.

Závěrem bych chtěl vyslovit poděkování všem, kteří se podíleli na organizaci a zabezpečení celé akce, včetně cestovní kanceláře Šumava Tour a jmenovitě jejímu řidiči Michalovi, který se nám, co se našich požadavků a dopravy týče, snažil co nejvíce vyjít vstříc.

® - ivna -