Tara 2007

          

Fotogalerie

Chorvatsko - Bosna a Hercegovina - Černá Hora

12. - 25. květen 2007

V sobotu 12. května jsme se v sedm hodin ráno sešli v Horní Bříze a vyčkali příjezd nám už známého a osvědčeného autobusu Mercedes, který pro nás i s řidičem Michalem vypravila cestovní kancelář Šumava Tour. Po naložení veškerého materiálu a vybavení jsme v Husinci ještě vyzvedli Zdeňka Pluhaře a vydali se rovnou k hranicím. Čekala nás dlouhá cesta přes Vídeň a Graz do  Mariboru ve Slovinsku. Přes chorvatský Záhřeb jsme dojeli do Slunji. Zde jsme v noci postavili stany na místním přírodním koupališti u řeky Korany. Byli jsme mile překvapeni zjištěním, že pod dřevěným přístřeškem se nachází funkční lednice a elektrické osvětlení. Pravda je, že elektrická instalace vypadala silně podezřele, ale nám to nevadilo. V neděli jsme zajeli na prohlídku Plitvických jezer, kde jsme si připomněli scény z filmu Poklad na stříbrném jezeře, a zavzpomínali tak na mládí. Zpestřením dne se stala honička se strážci parku za nezaplacený vstup, méně pak potěšila řidičova ztráta dokladů a peněz. V pondělí jsme nafoukli lodě a vyrazili na řeku. Ze Slunji do  Veljunju jsme splouvali nádherným úsekem Korany, bohatým na místy i přes metr vysokých kaskád. Druhý den nás čekal přejezd. Kousek odtud vedl přes řeku široko daleko jediný most, na který bych se ovšem autem neodvážil, neboť jeho dřevěné trámy očividně přesluhovali. Domorodci ho ale přesto auty přejížděli, a most kupodivu vydržel. Sbalili sme se a vydali na cestu k Morači. Jeli jsme přes Split a Dubrovník, poté jsme po pobřeží překonali malý kousek územím Bosny a Hercegoviny. Noc nás zastihla v  Bjele u Boky Kotorské. Po delším hledání jsme objevili kemp, kde jsme mohli přespat ve svých stanech.  Ráno jsme se stačili vykoupat v Jadranu a dopoledne v 10:00 jsme přepluli trajektem z Kamenari do Lepetane. Následně jsme opustili pobřeží a  průsmykem přes hory ve výšce až 1200 metrů jsme dojeli do Podgorice. Zde jsme se zastavili na nákup a gáblík. Z Podgorice to byl už jenom kousek do Morače. Ubytovali jsme se v campu pod klášterem. Jelikož jsme dorazili za brzkého podvečera, měli jsme ještě čas rozdělat oheň v ohništi u řeky a zpříjemnit si zbytek večera zpěvem a hraním na kytary. Ve čtvrtek jsme sjeli cca sedmnáctikilometrový úsek z  Demirovacu do Bioče, na kterém nás překvapila zima, bouřka a déšť. Po návratu do campu jsme se osušili, převlékli a usedli u Miljana Daniloviče v restauraci, kde jsme oslavili narozeniny Lucky a našeho řidiče Michala. Miljan nám připravil vynikající vepřové na rožni, byl však evidentně vyveden z míry naším střízlivým odhadem předpokládané pivní konzumace. Nicméně další piva zabezpečill, takže ani žízní jsme netrpěli. Přišla taky chvilka našeho Jirky Beneše (Doktorula), který se začal silně (až trocha násilně) družit s Miljanem. Chvíli trvalo, než ho kluci zklidnili. Vše ale nakonec proběhlo v poklidu a v půl čtvrté ráno už všichni usnuli.  Ráno jsme vzhledem k počasí a prožité noci usoudili, že místo sjíždění horního úseku Morače (WW IV-V) bude rozumnější věnovat se kultuře. Den jsme věnovali návštěvě místního kláštera. Rozloučili jsme se proto s Miljanem a po prohlídce jsme se přesunuli do  Žabljaku v NP Durmitor. Po chvilce hledání campingu si nás odchytil místní podnikatel a vlastník  autocampu Mlinski Potok Šamšal Mina a nabídl nám ubytování. Pronajal nám plně vybavenou chatu, která se kvůli počasí stala naším domovem na zbytek pátku a celý víkend. Oteplovat se mělo začít až příští týden, tak jsme sjezd Tary raději odložili na pondělí. Po sobotní  vycházce skončila většina vodáků v místní  hospodě. Po večeři a degustaci místních specialit byl návrat na chatu docela veselý. Nedělní vstávání po uplynulé noci některým účastníkům činilo nemalé problémy. V průběhu dne se pak zabalila nejnutnější  výbava a šla se vyrovnat hladina alkoholu. V pondělí ráno jsme se rozloučili s Minou a svezli se k Taře. U bývalého vaziště vorů nás už čekal ranger, kterého o našem příjezdu informoval Šamšal. Zaplatili jsme mu poplatek za splouvání řeky, nasedli jsme do raftů a lodí a odrazili od břehu. Čekala nás plavba do campu Radovan Luka. Po příjezdu jsme museli zalepit díru na pravém buřtu raftu, který nám ucházel. Večer nás sice překvapila silná bouřka, ale druhý den se počasí značně zlepšilo. Zbylý úsek do Ščepan Polje jsme absolvovali v nádherných peřejích, kolem provázkového vodopádu a jiných zajímavostí, s cílem v bezcelním pásmu mezi Černou Horou a Bosnou a Hercegovinou. Zde po pár hodinách vysvětlování o nutnosti jakéhosi „putěvného listu“ se náčelník bosenských celníků přesvědčil, že z nás žádný úplatek nevydoluje, dovolil nám překročit hranici. Časová ztráta způsobila, že jsme museli přespat v motelu Relax nedaleko Konjicu. I když někteří s cenou noclehu moc svolní nebyli, vyspat se zas jednou v povlečené posteli každému jenom prospělo. Na to, že jsme tam dorazili po půlnoci, byl personál kupodivu velice ochotný a vstřícný a poplatek 12 € také nebyl smrtelný. Ve středu ráno jsme se přesunuli k Neretvě. Přístup k řece jsme objevili u informační tabule Badžo-Raftu, kde jsme zahlédli i upozornění na nebezpečí min. Nafoukli jsme čluny i rafty, a vyrazili. Konečně jsme si užili i sluníčko, i když v kaňonu moc teplo nebylo. Oko každého z nás každopádně potěšila jeho nesmírná krása. Třešničkou na dortu pak byla soutěska na konci kaňonu, a peřeje, které jsme sjížděli jenom na raftech. Odpoledne po dojezdu jsme vyrazili na cestu k moři. V podvečer jsme se zastavili v  Mostaru na prohlídku města. Mnoho budov bylo sice za finanční podpory EU opraveno, jizvy po občanské válce byly ale vidět na každém kroku i po deseti letech. Po prohlídce města jsme pokračovali dál k moři a za Splitem jsme se ubytovali v nejmenovaném campu. Po ranním  koupání a snídani jsme pokračovali do Mariboru. Strávili jsme tu poslední večer na území bývalé Jugoslávie. V pátek ráno jsme sbalili stany, udělali hromadné  foto a čekala nás už jenom cesta domů. Večer nám v hospodě v Horní Bříze Víťa stáhl fotky ze všech foťáků, a já, Lucka a Pinán jsme odjeli domů do Prahy.

® - ivna -