Fotogalerie

Na rumunských řekách (28.4. - 9. 5. 2003)

V roce 2003 jsme zabrousili do Rumunska, země vyplundrované diktátorem Čaučeskem. Chtěli jsme vidět změny způsobené pádem totalitního režimu, a také vyzkoušet naše vodácké umění na tamních řekách. Potěšit se krásou panenské přírody, která je tam ještě pořád  k vidění. Nastalo horlivé shánění materiálů a informací, kterých bylo po hříchu málo. Dopravu nám zabezpečila firma Šumava Tour ze Železné Rudy malým autobusem značky MERCEDES BENZ VARIO. Po menších úpravách interiéru zvětšením nákladového prostoru na úkor počtu sedadel bylo vozidlo připraveno na cestu. První část výpravy nastoupila v Horní Bříze a nastal přesun do Prahy. Tady po nezbytném občerstvení se naložil zbytek materiálu a přistoupila druhá polovina výpravy. Teď už nic nebránilo cestě přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska. Čtyřiadvacetihodinová jízda způsobila, že jsme se druhý den octli přes  Oradeu až v Cluji Napoca. Na severovýchod v městečku Gherla jsme objevili Camp s chatičkami za slušně sjednanou cenu. Správce nám pronajal dvě chatky ve kterých jsme si udělali přistýlky z karimatek. Po zabydlení se jsme navštívili tamní restauraci. Ve výběru jídel nám trochu bránila jazyková bariéra, ale nakonec vše dobře dopadlo a naši gurmáni si pochutnali na místních specialitách. Spokojeni jak s jídlem, tak s obsluhou jsme se přesunuli k chatičkám, kde jsme pokračovali v zábavě. Ráno jsme se sbalili a vydali na  přesun přes městečka Dej a  Bistritu dál na východ. K večeru jsme se utábořili za vesničkou  Vatra Moldovitei u říčky Moldovity. Tentokrát jsme se museli spokojit s jídlem z vlastních zásob. Piva jsme zatím měli také dostatek. Dopoledne pak rafty splouvali řeku Moldovu, zatímco lodě splouvali Moldovitu. Od soutoku obou řek se řeka sjížděla společně. Stany i s částí osobních věcí jsme zanechali na tábořišti doufajíce, že po návratu je opět najdeme v pořádku. Doufali jsme správně. Celkem příjemný zážitek z plavby nám nakonec trochu pokazila dvaceticentimetrová díra do pravého buřtu na Ultimatce, a místní boss, který nás nechal vyprovodit policií patrně z příjezdové cesty k jeho haciendě, kde jsme se převlékali a balili lodě. Následující den jsme navštívili klášter Sučevita, keramickou dílnu, v Rádaulti jsme si dali dobrý oběd a skončili jsme v Putně, kde jsme měli snad nejhezčí plácek na táboření. Hospůdku jsme měli hned za říčkou proti tábořišti, takže do spacáku jsme to měli co by dup. Druhý den jsme navštívili klášter, odpočívali a večer jsme trávili v hospodě u piva, kytar a karet. Další den jsme jeli do Ulmy, ale s politováním jsme konstatovali, že řeka má málo vody, tudíž je nesjízdná. Čas jsme trávili prohlídkou místního kostela, procházkou k hraničnímu přechodu s Ukrajinou, vzdálenému asi 3 km. Hraniční přechod tvořila prašná silnice, plechová budka, ručně ovládaná rampa a jeden celník, zkrátka jako ve Třech veteránech. Následoval přesun do mestečka Vatra Dornei. Tady jsme objevili camp, který snesl i dosti přísná kritéria. Disponoval i kontejnerem na odpadky, teplou vodou a jako bonus příjemnou recepční a barmankou Emírou v jedné osobě. Odsud jsme druhý den vyrazili asi 30 km proti proudu řeky Bystrita Aurie, kde jsme určili start. Při splouvání řeky jsme objevili magazín mixt sousedící s tržnicí, vhodné místo na občerstvení. Zde jsme potkali vodáky z Prachatic,  získali od nich další informace o řekách vhodných na splouvání a dopluli až na předem domluvený cíl trasy, kde nás čekal náš řidič. Po naložení lodí a materiálu jsme se vrátili do kempu, provedli hygienu a vrhli se do baru, kde proběhla tiskovka a vyhodnocení dne. Následující den jsme naložili věci do autobusu a pustili se přes masiv Pietrosul průsmykem Prislop do městečka Viseu de Sus. Tady jsme pro změnu potkali partu vodáků z Kopřivnice procházejících hřebeny Pietrosulu, takže jsme mluvili jenom s řidičem, ale i ten nám poskytl další cenné informace ohledně sjízdnosti dalších řek na severní straně masivu Karpat. Zastávku ve Viseu de Sus trávíme krátkou prohlídkou města a obědem v místní restauraci. V obci Ruscova odbočíme do údolí řeky Ruscovy, kde na jeho konci u soutoku Ruscovy a Riey nalézáme další nádherné místo k táboření. Místo leželo přímo u hranice s Ukrajinou, takže nás druhý den přišla zkontrolovat pohraniční policie. Už nás ani nepřekvapilo, že na nás mluvili ukrajinsky. Patrně mohou i do rumunské příhraniční oblasti. Ráno po obvyklých hygienických a stravovacích zlozvycích (někteří se taky vykoupali v ledové vodě řeky, konkrétně já, a musím říct, že to bylo dost kruté) jsme vypluly. V půlce se přidaly i rafty a společně jsme sjeli až do Ruscovy, kde na nás u místní tržnice čekal autobus. Zbalili jsme výstroj a naložili do autobusu. Mezitím nás jedna přívětivá důchodkyně pozvala k sobě na kafe a panáka a po povídání si o poměrech ve státě vyrážíme na zpáteční cestu. Cestou se stavíme v bufetulu, kde si dáme něco k pití, pokecáme s místními a jedeme dál. Na tábořišti zjišťujeme, že plato gambáčů, které jsme nechali zatížené balvanem chladit v řece, nám " uplavalo " proti proudu do hor, kde na hraničním přechodu stavěli dělňasové silnici. Odehrála se tak první a zároveň poslední materiální újma počas našeho cestování Rumunskem. Večer jsme prožili u příjemně plápolajícího ohně, na který nám pomáhaly nosit dřevo místní děti, po zásluze odměněny Zbyňkem admirálem mičudou, neskrývajíce svoji radost nad dárkem. Druhý den jsme si trasu zopakovali s následnou návštěvou místní důchodkyně a pohoštěním a vrátili jsme se na tábořiště. Večer u ohně byl jako obyčejně následující: jídlo, tiskovka, pivo, víno a spát. Ráno jsme se sbalili a vydali na cestu domů. Po návratu jsme se shodli na tom, že i přes nedostatek informací se akce nakonec vcelku vydařila, ale že se ještě bude muset zopakovat. Snad do té doby už budou i silnice v lepším stavu, aby přesuny neprobíhaly tak zdlouhavě, a odpadne i hledání sjízdných řek, abychom nejezdili přebytečné kilometry k řekám bez vody, a ztráceli tak drahocenný čas. 

                 © - ivna -