Úvod   >   Vodáctví   >   Rok 2001 až 2010   >   Rumunsko 2003

Rumunsko 2003

         

Kompletní fotogalerie

 

 

Na rumunských řekách (28.4. - 9. 5. 2003)

Po několikaletém sjíždění českých a slovenských řek pár nadšenců z naší party napadlo, že bychom mohli zkusit něco nového, neznámého a neokoukaného, abychom doplnili zkušenosti a zážitky z jiného hrníčku. Volba padla na Rumunsko z celkem prostého důvodu. Chtěli jsme poznat tuto zemi po pádu totalitního režimu diktátora Čaučeska, vidět na vlastní oči změny, které s sebou přinesla revoluce, a také vyzkoušet naše vodácké umění na tamních řekách a potěšit se krásou panenské přírody, která je tam ještě pořád  k vidění. Nastalo horlivé shánění materiálů a informací, kterých bylo po hříchu málo. Začal průzkum možností dopravy, abychom se vešli všichni i s loděmi, rafty a veškerou výstrojí a výzbrojí včetně hektolitrů piva.   Po zhodnocení všech pro a proti jsme se rozhodli pro přepravu malým autobusem značky MERCEDES BENZ VARIO, patřící cestovní kanceláři "Šumava Tour" ze Železné Rudy. Po menších úpravách interiéru, myslím tím zvětšení nákladového prostoru na úkor počtu sedadel, první část výpravy nastoupila v Horní Bříze a s naloženým vodáckým vybavením se přesunula do Prahy. Tady po nezbytném občerstvení se naložil zbytek materiálu a přistoupila druhá polovina výpravy. Teď už nic nebránilo přesunu přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska. Čtyřiadvacetihodinová jízda způsobila, že jsme se druhý den octli přes  Oradeu až v Cluji Napoca a pár kilometrů na severovýchod od ní v městečku Gherla jsme objevili Camp s chatičkami za slušně sjednanou cenu, kde nám umožnili spát ve více lidech v chatě, než odpovídalo její kapacitě. Po zabydlení se jsme navštívili tamní restauraci. K večeři jsme se snažili vybírat místní speciality, v čem nám trochu bránila jazyková bariéra, ale nakonec se vše povedlo a i naši gurmáni si přišli na své. Spokojeni jak s jídlem, tak s obsluhou jsme se po zaplacení všichni přesunuli k chatičkám, kde jsme pokračovali až do noci v nevázané zábavě. Druhý den ráno po snídani jsme sbalili věci, a vydali se na další přesun přes městečka Dej a  Bistritu dál na východ. K večeru jsme se po delším hledání vhodného místa utábořili za vesničkou  Vatra Moldovitei u říčky Moldovity. Tentokrát jsme se museli spokojit s jídlem z vlastních zásob. Piva jsme zatím měli také dostatek. Druhý den dopoledne nastal přesun raftů na řeku Moldovu, zatím co s loděmi se sjížděla Moldovita. Setkání bylo u soutoku obou řek a dále se řeka sjížděla společně. Stany i s částí osobních věcí jsme zanechali na tábořišti doufajíce, že po návratu je opět najdeme ve stavu, jak jsme je zanechali při odjezdu. Doufali jsme správně. Celkem příjemný zážitek z plavby nám nakonec trochu pokazila dvaceticentimetrová díra do pravého buřtu na Ultimatce, a místní boss, který nás nechal vyprovodit policií patrně z příjezdové cesty k jeho haciendě, kde jsme se převlékali a balili lodě. Příští den jsme zrušili tábořiště, zbourali stany, zabalili a vydali se na cestu hledat další splavnou řeku. Cestou jsme navštívili klášter Sučevita, viděli keramickou dílnu, v Rádaulti jsme si dali dobrý oběd a skončili jsme v Putně, kde jsme měli snad nejhezčí plácek na táboření. Hospůdku jsme měli hned za říčkou proti tábořišti, takže do spacáku jsme to měli co by dup. Druhý den jsme navštívili klášter, odpočívali a večer jsme trávili v hospodě u piva, kytar a karet. Další den jsme se podívali do Ulmy, ale s politováním jsme konstatovali, že řeka má málo vody, tudíž je nesjízdná. Čas jsme trávili prohlídkou místního kostela, procházkou k hraničnímu přechodu s Ukrajinou, vzdálenému asi 3 km (nedá mi, abych nepoznamenal, že přechod pozůstával z plechové budky, rampy a jedného zapomenutého celníka, zkrátka jako ve Třech veteránech), a družením se s místními v hospůdce. Po příjemném odpočinku jsme nastoupili do autobusu a přesunuli se do mestečka Vatra Dornei. Tady jsme objevili camp, který snesl i dosti přísná kritéria. Disponoval i kontejnerem na odpadky, teplou vodou a jako bonus příjemnou recepční a barmankou Emírou v jedné osobě. Odsud jsme druhý den vyrazili asi 30 km proti proudu řeky Bystrita Aurie, kde jsme po dohodě všech aktérů  určili start. Na trase jsme objevili magazín mixt sousedící s tržnicí, vhodné místo na občerstvení, potkali jsme se tady s vodáky z Prachatic,  získali od nich další informace o vhodných řekách na sjíždění a popojeli jsme až na předem domluvený cíl trasy, kde nás čekal náš řidič. Po naložení lodí a materiálu jsme se vrátili do kempu, spáchali jsme hygienu a vrhli se do baru,kde proběhla tiskovka a vyhodnocení dne. Následující den jsme naložili věci do autobusu a pustili se přes masiv Pietrosul průsmykem Prislop. Tady jsme pro změnu potkali partu vodáků z Kopřivnice procházejících hřebeny Pietrosulu, takže jsme mluvili jenom s řidičem, ale i ten nám poskytl další cenné informace ohledně sjízdnosti dalších řek na severní straně masivu Karpat, do městečka Viseu de Sus. Tady zastávku trávíme krátkou prohlídkou města a obědem v restauraci a popojíždíme dál. V obci Ruscova odbočíme do údolí řeky Ruscovy, kde na jeho konci u soutoku Ruscovy a Riey nalézáme další nádherné místo k táboření. Místo leželo přímo u hranice s Ukrajinou, takže nás druhý den přišla zkontrolovat pohraniční policie, a už nás ani nepřekvapilo, že na nás mluvili ukrajinsky. Patrně mohou i do rumunské příhraniční oblasti. Ráno po obvyklých hygienických a stravovacích zlozvycích (někteří se taky vykoupali v ledové vodě řeky, konkrétně já, a musím říct, že to bylo dost kruté) čluny vypluly dále po proudu, v půlce se přidaly i rafty a společně jsme sjeli až do Ruscovy, kde na nás u místní tržnice čekal autobus. Zabalili jsme výstroj, naložili do autobusu, mezitím si dáváme kafe a panáka u přívětivé důchodkyně, která nás pozvala k sobě do baráku, a vyrážíme na zpáteční cestu. Cestou se stavíme v bufetulu, kde si dáme něco k pití, pokecáme s místními a jedeme dál. Na tábořišti zjišťujeme, že plato gambáčů, které jsme nechali zatížené balvanem chladit v řece, nám " uplavalo " proti proudu do hor, kde na hraničním přechodu stavěli dělňasové silnici. Odehrála se tak první a zároveň poslední materiální újma počas našeho cestování Rumunskem. Večer jsme prožili u příjemně plápolajícího ohně, na který nám pomáhaly nosit dřevo místní děti, po zásluze odměněny admirálem mičudou, neskrývajíce svoji radost nad dárkem. Druhý den jsme si trasu zopakovali s následnou návštěvou místní důchodkyně a pohoštěním a vrátili jsme se na tábořiště. Večer u ohně proběhl jako obyčejně, jídlo, tiskovka, pivo, víno a spát. Ráno jsme se sbalili a vydali na cestu domů. Po návratu jsme se shodli na tom, že i přes nedostatek informací se akce nakonec vcelku vydařila, ale že se ještě bude muset opakovat. Snad do té doby už budou i silnice v lepším stavu, aby přesuny neprobíhaly tak zdlouhavě, a odpadne i hledání sjízdných řek, abychom nejezdili přebytečné kilometry k řekám bez vody, a ztráceli tak drahocenný čas.

                Poděkování patří cestovní kanceláři Šumavatour, jmenovitě řidiči Michalovi za vstřícnost a pochopení našich zájmů a potřeb při absolvování celé akce.

                 © - ivna -