Řecko 2010

      

Fotogalerie

24.4. 

3hod ráno- mám chuť toho budíka umlátit k smrti. Nedá se nic dělat, vstávám. S vypětím všech sil budím chlapy- šofér Michal spí u nás a nechutí vstát málem trumfne i Petra. K autobusu dorážíme mezi posledními. Rozloučit se přišli kamarádi, přítelkyně i s hospodským Kájou. Martin s Víťou jsou víc než načatý- trapně si myslím, že budou brzy spát. Vyjíždíme a tradičně vypuká alkoholicko-gurmánské kolečko. Z útrob autobusu zaslechnu poslední záchvěv svědomí „ Není ten špek moc tučnej? „ tímto bylo dáno sbohem zdravému životnímu stylu a se slivovicí na rtu se řítíme vstříc novým dobrodružstvím. Moc nespím, opět se nemůžu nabažit krásou Alp, kterými projíždíme. 17hod – trajektem „IKARUS PALAC" odplouváme z Benátek načas. Klepu se jak vibrátor, oči na vrch hlavy. Pro klid v duši jsme s Petrem zkontrolovali záchranné čluny, vesty i jestli zapadly klapky u vrat do garáže, vše se zdá být v pořádku. Plavba probíhá celkem klidně, fouká vítr a v noci trochu prší. Z Ládíkova radostného zvolání, že na levoboku jsou delfíni se vyklubala jenom kláda pohupujíce se ve vlnách. Chudák Láďa. Bujará nálada se za podpory nových slovenských přátel mírně vymyká z rukou. Hlavně ať se všichni v pořádku dostanou do svých spacích pytlíků na palubě. 

25.4. 

Mám píchlou karimatku, ale taková maličkost mě s tím, co jsem vypila, nemůže rozhodit. Ráno je docela chladno, všichni ještě spí, tak koukám, jestli neuvidím delfíny, ale mimo nějakého zmuchlaného zvířete, co na mě čumí ze zrcátka, nevidím nic. Budí se i ostatní v různým stavu rozkladu. Porůznu se ozývá kocovinové úpění a stížnosti: „Kalim si, kalim, ale nějak mi nedošlo, že to ten pingl bude taky chtít zaplatit - teď jsem o půl kila lehčí - sem magor a nejhorší jsou Slováci…….“ Není se co divit, že takhle trpí: mladí a neklidní si totiž nenechali ujít řeckou diskotéku. Sledujeme skalnaté pobřeží Albánie a popíjíme na sluníčku. Cca 20 hodin – IGOUMENITSA, přístav už v Řecku. Většina z nás pěkně přismahlá, všichni v dobré náladě. Krásný západ slunce nad přístavem. Autobusem zní řecké vypalovačky, noc na krku, nocleh v nedohlednu. Spíme v SOULOPOULO (odbočka z hlavní vlevo) u restaurace na louce. Nutno dodat, že nocleh zařídil Petr za pomoci svého proslulého talentu domluvit se s každým v jakémkoli jazyce. Mám podezření, že ti netopýři, co létají kolem, nejsou netopýři - později je jasné, že jde o můry jako krávy. Probíhá mučení domorodců, k pivu dostáváme pokaždé něco k jídlu, je to skvělý: špenáto rýže, lilek, sýry a maso - škoda, že takový zvyk není i u nás. 

26.4. 

První řeka KALAMAS, cca 20 km. Startujeme nedaleko od místa noclehu. Je docela dost vody, ale obtížnost tak do WWII, pár padlejch stromů - díky tomu pár prvních cvakotů - HA HA HA, jinak pohoda. Ty úžasný starý stromy kolem řeky jsou určitě platany. Končíme za třetím mostem, cca 300 m vlevo VROSINA. Všichni pořád pokašláváme a kejcháme. Nemůžu se vynadívat na ty vznešené platany, co nejspíš kvetou a všichni jsme na ty krásný šmejdy alergičtí. Přejezd a nocleh za vesničkou TRIKOMO u řeky VENETIKOS u mostu. Večer oheň, pivo, zpěv… “HLAVNĚ BACHA NA STROMOVKY ÚŽOVÝ.“ V noci je pěkná kosa! 

27.4. 

Krásné ráno, kolem 12 hodin vyrážíme na VENETIKOS, cca 13 km. Průzračná, ledová, svižná řeka. Typem mi dost připomíná rakouskou SALZU. Svačíme u tureckého mostu a obdivujeme jeho architekturu. Dědek, který jede na Riu sám za pomoci kajakářského pádla, si vede nad očekávání dobře (sakra). Končíme před silničním mostem, vlevo DESPOTIS. Po příjezdu zpět ke stanům zjišťujeme škody. Toulavej, šíleně vychrtlej pejsan roztrhal Zajícům roh stanu a sežral chleba i s hořčicí - je nazván stanožroutem. Láďa lamentuje a spílá „Ať příjde stanožrout! Zalátuju si stan jeho kůží a ještě mi zbude na ledviňák a ze zubů si udělám náhrdelník.“ V DESPOTISU trochu mučíme domorodce - ještě že toho Šlaufka máme - každá stařenka by se kvůli němu přetrhla, tahle zařídila i to, že nám otevřeli tavernu, kde mě úplně dostává umělecké ztvárnění zajíce na obraze (asi řecký druh). Dědkův podvečerní rybolov se mění v lov na kraby, když vytáhnul třetího, balí udice a bere do ruky raději kytaru. Hraje se večer u ohně a z večeře zbylo i pro pejska. 

28.4. 

V noci je opět pěkná zima. Ráno vyndává Martin ze stanu nějakej hmyz - velkej a hrůzu nahánějící - no jo, mlaďoši, ti si moc nevybírají, s čím se vyspí. Splouváme druhou část VENETIKOSU, cca 9 km, tzv. Černou soutěsku. Je to pohádka, obtížnost 00prd, ale mozek nestíhá pobrat a uložit všechno, co oči vidí. Černé skály kolem řeky – na jedné z nich Martin objeví orlí hnízdo. Orli celkem často vidíme kroužit na obloze. Dál na náplavce Dědek nachází čerstvou medvědí stopu - jsem nadšená, konečně vidím z medvěda aspoň kousek, ale moc se nezdržujeme. Oddychovou plavbu končíme na soutoku s ALIAKMONEM na levé straně, kde se dá i kempovat. Michalův autobus je celkem dobře vidět už z dálky, stojí  na kraji kolmé skály nad řekou. Nastává šílenej přejezd do PLAKA – velebnosti, chce se mi blejt - jedeme po silničce  v hroznejch výškách, občas napadané kameny a v serpentinách se míjíme se stádem koní. A aby toho nebylo málo, musíme se stejnou cestou vrátit, protože jedeme blbě - jestli tohle rozkejchám, tak se večer ožeru, až mi nehty slezou. Správná cesta vede po vrstevnici. V cíli PLAKA, stavíme stany v raftovém centru. Máme trochu výčitky, že jsme se nikoho nezeptali na povolení, ale zdá se, že to nikomu vůbec nevadí. Hygienu páchám rrryyychle ve vodách ledového ARACHTHOSU. V taverně je blaze, skvělá obsluha: fousatej, upocenej hospodskej Levteri a usměvavá servírka Pepa, dobré pivo a úžasný papání. Nehty naštěstí drží. 
  
29.4. 

Průser: dnes je vyhlášen odpočinkový den. Petr, Dědek a Doktor rybaří u historického, nově opraveného mostu. Zbytek tlupy objevuje místní faunu a flóru. Ráno viděl Martin štíra, je to tu samá ještěřice a hadice. Jo a ta užovka, co nás tak vylekala, byla tak divně klidná, protože byla chcíplá. Pláňa s Ali zahlédli prý neobyčejně velkého kraba a já večer vytáhla z křoví asi pětikilovou želvu - vůbec se jí to nelíbilo, ale přeprala jsem ji. Čekají nás hody v taverně. Amstel pěkně dává, ale jelikož k pivu opět dostáváme různé laskominy, dá se to zvládnout. Šéf roztopil rožeň a je veselo. A už se to nosí: saláty a brambory mají naprosto luxusní chuť. Je tu první chod - vepřový maso, vypadá velmi lákavě, teď přinesli skopový - vrháme se na to jak supi - nepopsatelná bašta. Šofér si utírá mastnou hubu řkouc „Jo, tohle je dovolená!“ Hned je uveden zpět do reality, že není na dovče, ale v práci! A opět dostáváme šňaps jako prezent - mlží se mi zrak. Kluci opět vyrážejí rybařit, jejich úlovky nepřesahují 15 cm, ale aspoň mají radost, že mohou těm ubohým tvorečkům darovat život. Večer taverna, kytary, zpěv. Žerem si jak o Vánocích. „A co, jsme na dovolený - co by jsme si neudělali Ježíška!“ Dneska máme Vánoce a zítra Májku - no sakra. Kytary jedou, dlabenec, retzina, pivo… Za pomoci foukačky KAZY rozjíždíme Mládka, až se nám práší od sandálků. I domorodcům se to líbí. Konečně jsem objevila hudební nástroj pro sebe, myslim, že mi to docela šlo. V kempu nám pes sežral chleba a dva balíčky chilli koření - chudák. Víťa trpí, běhá na záchod jak o život: „Nejdřív jsem nemoh a teď můůůžu!“ 

30.4. 

Vstáváme brzo, máme před sebou dlouhou cestu. Michal nás vyvezl dále do hor, kde máme v plánu dostat se k řece KALLARITIKOS. Cesta to rozhodně není jednoduchá. Na silnici z PRAMANDA do PROSSIKY vpravo u mostíku je kamenitá cesta k říčce, kterou kdysi nějaký vodák nazval Metaxikosem. Koryto je téměř suché a my se po něm musíme dostat až ke KALLARITIKOSU. Uháníme cca 2 km touto skoro polopouští, kde i kameny pukají horkem, přehřátí a dehydrovaní, i ještěrky si ťukají pacičkami na čelíčka. Zachraňují nás až chladivé vody Kallaritikosu, někoho opravdu už na poslední chvíli. Láďa si blaženě natírá obličej primalexem, aby se nepřipálil. Všechno utrpení se bohatě vyplácí. Řeka je okouzlující, hodně mi připomíná TARU v Černé Hoře ve zmenšeném měřítku. Vysoké hory, peřeje WW II – III+,  nádherné soutěsky s vymletými kapsami. Jedeme opatrně, většinou na oči, pár míst prohlížíme. Je nutné přenést kousek pod betonovým mostem, kde z vody koukají železné dráty. Nedaleko mostu je zajímavá peřej Vývrtka III+, ale složitější je pouze nájezd, který až na zaječí posádku zvládáme dobře. Kluky celkem v pořádku lovíme z řeky - sice ubylo trochu vody, co ji Láďa vypil, ale pořád  je jí ještě dost. Řeka dál pokračuje mezi horami, pěkné peřeje, ale bez záludností a sviňáren. Nechce se mi pryč! Po cca 14 km soutok s ARAKHTOSEM, pokračujeme asi 11 km až do kempu v Plaka. Arakhtos je už mohutná řeka, ale na kráse jí to rozhodně neubírá. Všechno zlé je prý pro něco dobré. Víťa trpí ve stanu a Martin jede s Dědkem - naštěstí, vůbec si neumím představit, jak by se s tím popral sám, a to Dědka rozhodně nepodceňuju. Pláňa s Ali poprvé vyzkoušeli, jak chutná cvakoš na Barace – bez modřin a s úsměvem. Večer vše konzultujeme u Levteriho, zahrnuti jehněčím a pečenými vnitřnostmi. Šlaufek jejich lahodnost řadí hned za pizzu z Mariboru. 

1.5. 

Nastal První máj - lidí všude jako s….k, ani vyčurat se není kde. Jedem další úsek ARAKHTOSU z kempu, cca 14 km k prvnímu mostu KARDAMOS. Poctivé II a III peřeje, hutný proud a velké balvany dělají jízdu velmi zajímavou. Baraky a Rio se náramně osvědčují. Slunce pálí a je nám dobře. Pusu dostávám, až když kamarádi nenápadně upozornili Petra, že mu uschnu, tak mě podle vzoru Pláni a Ali líbnul pod platanem (snad se to taky počítá). V taverně se od rána griluje - jehňátko, kuřátka, kotletky, tzaziky -  paráda. Servírka Pepa a šéfovo pěkná dcera Marina se mají co činit, kluci slintají jako buldočci – nevím, jestli nad jatýrky, nebo nad obsluhou. Papírové ubrusy plní funkci utěrek, dokonce se dovídáme, že klipsy, co drží ubrus, se jmenují pastraki – je to obžerství. Rusko-anglicko-řecko-česky si skvěle pokecáme o dětech i o životě, ten jejich šnaps bourá i jazykové bariéry. 

2.5. 

Ráno balíme, loučíme se s pohostinnou Plakou, čeká nás dlouhý přejezd na očekávaný jih za řekou KRIKELLOPOTAMOS. Z předpokládaných 3-4 hodin je celý den - projíždíme neskutečnou přírodou, z panoramat kolem se mi točí hlava. Autobus se vyšplhal do šílenejch výšek, takové strže jsem snad ještě neviděla, perou se ve mně zvědavost se závratěmi, když vyplašeně jukám přes okýnko. Kolem nás se válí mraky a já už se nemůžu dočkat, až se budu bezpečně válet ve stanu. Všechno marné, opustili jsme vodnatý sever a tady je sucho, v řece není voda. Z našeho Jurského parku je rázem prasklá mýdlová bublina - zoufání si nad takovou ztrátou krátí urychlené hledání tábořiště. Nacházíme nějaký místní šukaflek poblíž silnice u říčky KARPENISSIOTIS. Několika řeckým párům jsme tímto pěkně nabourali večerní program - znechuceně odcházejí. Padla tma, oheň hoří, zásoby rumu se začínají tenčit. 

3.5. 

Zkoušíme štěstí jinde, přejíždíme k TAVROPOSU. Přes hory, doly a sedmero údolí, po silnici, která se teprve staví, kde nám bagrista musí odstranit z cesty hromadu hlíny, se krokem doplazíme do vesničky NERAIDA a pak konec, dál cesta nevede, alespoň ne pro autobus. Počasí jak v mikrovlnce, pátráme, co dál. Petr vyráží na průzkum, po delší době se vrací zchvácený, ale spokojený. Dolů do údolí se prý dostaneme leda na oslu, ale voda prý v řece je - sice méně, ale to spraví pár přítoků. Po debatě s ochotnými domorodci padá konečný verdikt: spíme za vsí na louce, ve svahu, kde se pasou kozy a ovečky. Pohádkový výhled do zeleného údolí Tavroposu přes rozkvetlou louku, pobekávající ovečky. Do rána budeme asi nejspíš pěkně sjetý, jak moc tu voní desítky bylinek - mateřídouška, oregáno, šalvěj a kdo ví co ještě. V místní osvěžovně nám chladí pivo v mrazáku u zmrzlin. Ráno nás čeká těžký trek dolu k řece s loděmi a bagáží na hřbetě. Oslíci jsou drahý - tak si musíme poradit sami. Plánování se mi  moc nelíbí, mám pocit, že Dědek plánuje nějakou levotu. „Uděláme 1,2, třetí tábor, tam doneseme pivo a potom budeme nosit lodě – hm - to by mohly nosit ženský (to jako my dvě), a my, chlapi, budem nosit to pivo a nazveme to raftonosičky a pivonosiči.“ Větší část party nechápe, co se nám na tak skvělém plánu nelíbí. 

4.5. 

Tak to začalo. Prožíváme romantickou snídani v trávě, opravujeme místní kašnu, které jsme v noci při chlazení piva ucpali odtok vody -  samozřejmě nechtěně - vděk místních nezná mezí. „Rádi pomůžeme, když je třeba.“ V sandálkách a s úsměvem na rtech si házíme bágly na záda a kozími stezkami vyrážíme do neznáma - do údolí TAVROPOSU. Po čtvrthodině se nám vytrácí úsměv, po třičtvrtěhodině i optimismus. Směje se nám i pasáček koz ve vaťáku a v gumákách. Oči podlité krví, jazyky přilepené na patře, prachem, kamením rozpáleným sluncem a přes ostružiním zarostlé břehy se dostáváme k řece. Šíře tři metry, vody tak do poloviny lýtek nám moc naděje nedává, ale povzbuzeni Šlaufkovým nadšením, že budou přítoky a vše se v dobré obrátí, vrháme se vpřed. OMYL: téměř vše, co jsme dosud zažili,  byla jen procházka růžovou zahradou. Asi po kilometru drhnutí o dno a přenášení mělčin se objevuje podezřelá zatáčka. Petr vyráží na průzkum. Verdikt zní, že před námi je něco jako Vydra na Šumavě a že to kousek přeneseme. Sranda právě začíná - 3-4 km přes balvany, tůně, stromy vyráží vodní pěchota, zčásti po břehu, místy po prsa ve vodě s pádlem v ruce, ohněm v srdci vyráží vpřed partyzán (nevím, proč mě napadá zrovna tohle). Probíhají nelítostné boje s hroznými ropuchami, pavouky a hady. Marína statečně táhne lodě přes balvany, místy plave, místy skřípe zuby. Kája, který si má lehkým trekem zatěžovat svůj čerstvě natržený sval v třísle,  jenom koulí očima a Ládík, který má střevní problémy, ani nemluví - má jiné problémy. Na konci vší dřiny padá Petr zády na kus skály a vytváří si modřinu přes ledviny, Karel ji pokřtil Želva. Připíjíme si: boj s přírodou jsme vyhráli. Naivně se domníváme, že utrpení je konec. Vody je nadále málo, většinu peřejí musíme tahat, útěchou nám je pouze nádhera okolních skal a civilizací nedotčená příroda. Na březích v mechu mezi kořeny platanů hodují krabi a v tůních pod námi se prohánějí pstruzi. Tempo se ještě víc zpomalí, když Dědek rozřízne RIO o skálu. Díru kluci provizorně zalepí lepicí páskou, ale pokračovat musí Dědek obkročmo na bočním válci. Musí to být dřina a jde to pomalu. Zpoždění narůstá, nemáme odhad, kolik se ujelo kilometrů, a soumrak na spadnutí. Šofér sliboval, že na nás bude čekat jenom dva dny - snad to stihneme. Cíl v nedohlednu, mobily nefunkční, totálně vyřízeného Dědka v pádlování vystřídal Martin, už si zahrávám s myšlenkou nuceného noclehu v mokrých neoprenech, bez jídla, zima, tma, bubáci… Petr začíná mít problémy s naraženými zády, snažím se mu pomoci s přetahováním lodě, když mě při mojí snaze nečekaně lodí přejede. Jenom vyplivnu vodu, srovnám kosti a zamumlám: „To je v pohodě.“ Únavou padáme na hubu, když v dáli zahlédnu na kopci baráček DAFNY. Jsme zachráněni. Hodinu nato už svítíme baterkami. Sedíme v kruhu kolem lampy (na oheň nemáme sílu), hodnotíme den a likvidujeme zásoby. Osvěžena rychlou koupelí v řece si jdu lehnout. Petrovi roste Želva do obřích rozměrů, dobrovolně si bere i prášek na bolest. Usínám a poslouchám noční koncert ptáků a různých zvířátek. Myšlenku na plížícího se medvěda rychle zaháním, přetahuji si spacák přes hlavu a už se nemůže nic stát. 

5.5. 

Další řeku vynecháváme. Všichni jsme rozbitý jako starý hračky. Těšíme se na rekonvalescenci u moře. Během přejezdu koluje kofola s rumem. V přelévání rumu za jízdy začínáme být fakt dobří. PARGA. Nádherné, malé, starodávné městečko s hradem nad mořem. Stanujeme v kempu pod olivovníky a nádherně tu voní mandarinky, ale jsou šíleně kyselý, škoda. Konečně sprcha! Užíváme si klid a prázdnou pláž před sezonou. K večeři volíme pizzu a všichni jsou spokojení, jenom Šlaufek a Dědek brblají, ale nakonec si i oni pochrochtávají. Noc je dusná a v dáli se blýská. 

6.5. 

Osvěžující koupel v moři, teplota stoupá přes 27’ C. Odpočíváme u pivka - prostě se jen tak válíme, bereme útokem malé krámky a přehrabujeme kýče pro turisty. V nakupování rozhodně vede Dědek, už i škemrá, ať ho vezmeme pryč, nebo všechno utratí. Rabování zakončujeme chutnou večeří v rybí restauraci. Já si dávám jehněčí specialitu, jinak kolují ryby, chobotnice a jiná havěť z moře vytažená. Chuť skvělá, ale porce na naše vytahané žaludky nedostačující a ceny omračující - zlatej Levteri. Dovolená pomalu končí, škoda. Osvěženi na těle i na duchu opět toužebně vzhlížíme k horám za námi. 

7.8. 

V 5 hodin ráno budíček, rychlé balení a sbohem, Pargo. Jedeme do IGUMENITSY. V 9 hodin nám odjíždí trajekt. Kdyby tak šlo vrátit čas alespoň o dva týdny zpět - klidně bych si s chutí zopákla i galeje na Tavroposu. Na trajektu je horko, ale napustili bazén, tak ať se mládí vydovádí - já raději fotím (co kdyby náhodou začali vypouštět vodu zpět do moře). Na palubě spíme téměř sami, o noční buzení se vydatně stará Víťa s Martinem, tomu tu jeho píšťalku asi brzo narvu do řiti. 

8.5. 

Probouzíme se v jiném světě. Zataženo, prší, zima - na mobilech nás vítá Island?! Pomalu přistáváme v Itálii, a i když se mi už stejská po domově, moji náladu skvěle vystihuje ubrečené počasí… POMOC - já chci zpátky!!! A nebyla bych sama. 

 

Autor článku:  Vlaďka Mašková.