Úvod   >   Vodáctví   >   Do roku 2000   >   Hron 2000

Na Hronu

          

Kompletní fotogalerie

 

 

Hron 2000

V létě roku 2000 se naše mladá vodácká parta rozhodovala, kam se vydá na vodu. Shodně jsme konstatovali, že v letních měsících jsou naše řeky přeplněné, čeká se v dlouhých frontách na jezech, kde se musí přetahovat lodě, a v kempech je přelidněno. Proto jsme se rozhodli, že pojedeme zkusit štěstí na Slovensko. Zvolili jsme si Hron, který pramení v podhůří Nízkých Tater a teče malebnou krajinou v údolí mezi horskými masivy Slovenského Rudohoří a Nízkých Tater. Jelikož v létě má každá řeka málo vody, Hron nevyjímaje, rozhodli se kluci půjčit si plastové lodě z půjčovny, které snesou i drhnutí na šutrech. Já jsem si pořídil z nejmenované firmy vyřazenou loď, přilepil jsem tu a tam záplatu a myslel si, že je v pořádku. Nebyla. Jak jsme vypluli , tři dny jsem nedělal nic jiného, než každé ráno lepil a lepil, což zbytek členů party nesl s čím dál větší nelibostí. Ostatně já taky. Místem počátku celé akce jsme stanovili  Heľpu, kam jsme dojeli nočním přesunem od Vlčků z Újezdu nad lesy s několika  přestávkami na odpočinek, jídlo, doplnění pohonných hmot a podobně, někdy v brzkém odpoledni. Stany jsme postavili nedaleko vesnice za řekou na krásném palouku, kde nás ráno vzbudily místní ženy, sklízející usušené seno. Po snídani jsme zabalili výstroj, osobní věci, žrací pytel a vypluli na trasu. Trasy se určovaly spíše podle okolností a nálady, i když jsme předběžný itinerář měli. Zásadním problémem se ukázal být nedostatek vody v horním úseku řeky. Mělčiny, které se musely přetahovat, byly dosti dlouhé. Plastové lodě pluly kam až to šlo, ale já jsem pravidelně nějakou tu záplatu urval, takže každé ráno se opakovalo již zmíněné lepení. Ranní rosa se držela dost dlouho, proto jsme vyráželi povětšinou až kolem poledne, než mi stačily záplaty zatvrdnout. Z neděle na pondělí jsme spali za Bacúchem (o dopoledním lepení mé lodě se už ani nezmiňuji). V Brezně jsme si dali delší pauzu, abychom se pořádně najedli a já abych si mohl koupit další lepení na loď. Z Brezna nás čekal kratší úsek do Valaské, vzdálené pět kilometrů, kde jsme přespali na levém břehu naproti fotbalovému hřišti. Jinak se ve vesnici dá najít i hospoda, Krčma pod úbočou, kde má majitel nad restaurací příjemnou ubytovnu s teplou vodou a možností vaření na elektrické dvouplotýnce. Během dalších dvou dnů jsme se přesouvali přes Nemeckou, Slovenskou Lupču, Banskou Bystricu až do Radvaně. U Slovenské Lupči při odpočinku se u nás objevilo stádo několika koziček i s kozlíkem, který si nadmíru oblíbil Zdendu. Lísal se k němu a chodil za ním, jako pejsek, dokud jsme neodjeli. Cestou jsme se ještě vyřádili na jednom jezu se stavidlem a od dovádění nás neodradil ani fakt, že jsme skoro pokaždé utopili loď. Tady se už i hloubka řeky zvětšila, takže jsme přestali brousit kýlem o šutry. Ve čtvrtek jsme si dali delší zastávku ve Zvoleně. Zakotvili jsme lodě pod silničním mostem na začátku centra města a zašli jsme na jídlo do restaurace na náměstí. Tady si člověk ale musí dát pozor, protože zvýšená plocha vydlážděná kamennými kostkami láká člověka vytáhnout loď z vody na stupeň a nechat ji tam bez zabezpečení, s vědomím, že stejně nikam nemůže odplout. Může. Několik set metrů níž je hydraulické stavidlo u náhonu do elektrárny. Když se zvedne, hladina stoupne i o 60 až 80 cm až nad vydlážděný stupeň a volně nechaná loď by mohla uplavat. Po jídle jsme se prošli městem, vymetli pár krámů, než jsme se nalodili, a popojeli na další tábořiště nedaleko pramene Červeného medokýše u ústí Slatiny. Je to hezký dřevěný altánek, kam si jezdí Zvoleňané načepovat minerálku do lahví. V pátek nás čekal poslední úsek našeho vodáckého týdne - cesta do Hronské Dúbravy. Nedá mi, abych se nepozastavil nad jednou zvláštností. Když jsem se díval delší dobu do vody, viděl jsem skoro na každém druhém metru ležet na dně pneumatiku. Děsila mě představa, kolik jich musí být v celé řece. Po poklidném splouvání jsme přistáli u fotbalového hřiště, kde jsme celou akci zakončili. Kluci potom odjeli vlakem pro auťáky, a než se vrátili, my jsme spáchali koupání, baštili a čekali na jejich návrat. Po naložení lodí a bagáže jsme se vydali na zpáteční cestu domů. Cestou jsme vzpomínali na hezké zážitky, než nás udolal spánek a usnuli jsme. Samozřejmě mimo řidičů.

        Závěrem k celé akci chci jenom poznamenat, že byla v celku povedená, ale chybělo tomu o málo víc vody. Ti, kteří by si chtěli užít více adrenalinu, musí vyrazit na Hron na jaře, kdy hladinu řeky zvedá tající sníh z okolních hor a průtok je mnohem větší.

© - ivna -