Fotogalerie

V létě roku 2000 naše mladá vodácká parta přemýšlela, kam se vydá na vodu. Shodně jsme konstatovali, že v letních měsících jsou naše řeky přeplněné, čeká se v dlouhých frontách na jezech, kde se musí přetahovat lodě, a v kempech je přelidněno. Proto jsme se rozhodli zkusit štěstí na Slovensku. Volba padla na Hron. Tato řeka pramení v podhůří Nízkých Tater a teče malebnou krajinou v údolí mezi horskými masivy Slovenského Rudohoří a Nízkých Tater. Jelikož v létě má každá řeka málo vody, Hron nevyjímaje, rozhodli se kluci půjčit si plastové lodě z půjčovny, které snesou i drhnutí na šutrech. Já jsem si pořídil z nejmenované firmy vyřazenou laminátovou loď. Poškozené části jsem opravil záplatami v domění, že to bude stačit. Nestačilo. Jak jsme vypluli , tři dny jsem nedělal nic jiného, než každé ráno opravoval poškozené místa na naší skořápce, což zbytek členů party nesl s čím dál větší nelibostí. Ostatně já taky. Záčátkem akce byla zvolena  Heľpa, kam jsme dojeli nočním přesunem z Újezdu nad lesy. Do Heľpy jsme přijeli odpoledne. Utábořili jsme se na louce za vesnicí, kde nás ráno vzbudily místní ženy, sklízející usušené seno. Po snídani jsme se zbalili a vypluli na trasu. Délka trasy se určovala podle okolností a nálady, i když jsme předběžný itinerář měli. Problém byl nedostatek vody v horním úseku řeky. Přetahování mělčin mé lodi nesvědčilo. Plastové lodě pluly kam až to šlo, ale já jsem pravidelně nějakou tu záplatu urval, takže každé ráno se opakovala již zmiňovaná procedůra lepení záplat. Ranní rosa se držela dost dlouho, takže mi stačily záplaty zatvrdnout. Z neděle na pondělí jsme spali za Bacúchem (o dopoledním lepení mé lodě se už ani nezmiňuji). V Brezně jsme si dali delší pauzu, abychom se pořádně najedli a já abych si koupil další lepení. Plavbu jsme ukončili ve Valaské proti fotbalovému hřišti. Během dalších dvou dnů jsme se přesouvali přes Nemeckou, Slovenskou Lupču, Banskou Bystricu až do Radvaně. U Slovenské Lupči při odpočinku se u nás objevilo stádo několika koziček i s kozlíkem, který si nadmíru oblíbil Zdendu. Lísal se k němu a chodil za ním, jako pejsek, dokud jsme neodjeli. Cestou jsme se ještě vyřádili na jednom jezu se stavidlem a od dovádění nás neodradil ani fakt, že jsme skoro pokaždé utopili loď. Tady se už i hloubka řeky zvětšila, takže jsme přestali drhnout o šutry. Ve čtvrtek jsme si dali delší zastávku ve Zvoleně. Zakotvili jsme lodě pod silničním mostem na začátku centra města a zašli jsme na jídlo do restaurace na náměstí. Lodě jsme vytáhli co nejvýš, protože několik set metrů níž je hydraulické stavidlo u náhonu do elektrárny. Když se zvedne, hladina stoupne i o 60 až 80 cm až na vydlážděný stupeň a volně nechaná loď by uplavala. Po jídle jsme se prošli městem a vymetli pár krámů. Další tábořiště jsme zvolili nedaleko pramene Červeného medokýše u ústí Slatiny. Je to hezký dřevěný altánek, kam si jezdí Zvolenčani stáčet minerálku do lahví. V pátek nás čekal poslední úsek našeho vodáckého týdne - cesta do Hronské Dúbravy. Po poklidném splouvání jsme přistáli u fotbalového hřiště, kde jsme celou akci zakončili. Následující den řidiči odjeli vlakem pro naše auta. Čas do jejich návratu jsme trávili koupáním a vzpomínáním na hezké zážitky. Stinnou stránkou krásné okolní přírody bylo nesmírné množství starých pneumatik ležících na dně řeky.

© - ivna -